Jiří Pátek k výstavě Mechanický divák

Text Jiřího Pátka k výstavě Mechanický divák v Moravské galerii v Brně, 2016

Kopie, respektive replikace modelu v nekonečných sériích, je jednou z určujících charakteristik naší civilizace. Dokonce do té míry, že ji v podstatě nevnímáme. A pokud ano, tak spíše nepřímo, prostřednictvím různých rozborů hodnotících produktivitu replikačních systémů v závislosti na jejich sociálních dopadech. Fotografie je jedním z historicky prvních členů rodiny technologií, jež ohlašovaly příchod moderní doby. Svou schopností přenášet věrný obraz vnějšího světa v čase a prostoru však tyto systémy přesahuje. Má jakousi magickou nadstavbu, která – možná v míře větší než jsme si ochotni připustit – ovlivňuje to, jak fotografické obrazy vnímáme, jak o nich přemýšlíme, i to, jak je využíváme. Projekt Ondřeje Přibyla se k fotografii obrací jako k fenoménu, který není samozřejmý. V tom navazuje na starší pokusy aktualizovat obraz média fotografie, které se s určitou pravidelností objevují už od meziválečné doby. Přibylovi nicméně nejde o to pochopit podstatu média a oživovat diskuse o jeho společenských funkcích. Je si spíše vědom, že stojíme na konci jeho klasické éry. Proto si také dovoluje to, co si jeho předchůdci v teoretizování fotografie dovolit nemohli – vytvářet umělé situace. Kultovní teoretik médií Marshall McLuhan přišel na konci 60. let s tvrzením, že součástí obsahů, jež jsou nám sdělovány, je samo médium, jehož prostřednictvím k nám přicházejí. V obecné rovině tak rozporoval osvícenské představy, že to, co vidíme, je analogií toho, co víme. Ondřej Přibyl v rámci svého konceptu simuluje situace, které neodpovídají stereotypům ovládajícím naši recepci fotografického obrazu. Spojuje a dává vedle sebe různé technologie, zobrazované náměty či vedlejší produkty fungování fotografického zobrazování, které by se za normálního stavu věcí sotva potkaly. Na jednu stranu tak zvyšuje záhadnost předkládaného: nesrovnalosti v prožívání prostoru a času, jež k fotografii neodmyslitelně patří, dostávají nový řád. Na stranu druhou se mu tak daří provokovat diváka k racionální úvaze o tom, jak funguje vzájemná závislost technologie a obsahu toho, co nám předává.