Martina Pachmanová k výstavě Znaky příčinnosti

galerie UMPRUM, 3. 11. 2011

Úvodní řeč Martiny Pachmanové k výstavě Znaky příčinnosti – proces daguerrotypie Galerie UMPRUM, 3. 11. 2011

Jakkoli by se na první pohled mohlo zdát, že projekt Ondřeje Přibyla resuscitující fotografickou metodu daguerrotypie je příznakem autorova staromilectví, není tomu tak. Soubor „zrcadel s pamětí“, jak se někdy daguerrotypiím přezdívá, ukazuje dávno zapomenutou technologii jako výsostně aktuální médium na pomezí fotografie, malířství a objektu. Daguerrotypie, jíž Ondřej Přibyl využívá jako prostředek vyprávění velmi osobních příběhů lidí, věcí a míst, totiž narušuje mnoho „pravd“ o fotografii. Je pozitivem i negativem, je plošná i prostorová, je zobrazením i zrcadlem, její „čtení“ vyžaduje součinnosti zraku a hmatu (není ostatně náhodou, že původní daguerrotypie často zobrazovaly osoby držící v rukách jiné daguerrotypie) a je ze své komplexní podstaty nereprodukovatelná.

Příčinnost je sice dle autora bytostně spjatá s médiem fotografie, její znaky lze však ve vystaveném souboru jen tušit. Ať se jedná o rodinné portréty, autoportréty, květinová zátiší, fotografie šumavské krajiny kolem Zhůří, industriální snímky Malešické spalovny nebo inscenované fotografie pohrávající si s blízkostí sexuality a smrti, nejde o jasně vystavěné obrazové vyprávění. Spíše jde o náznaky vztahu příčina – následek, které vyvolávají napětí a emotivní chvění. Jak to napsal sám autor: „Mým cílem rozhodně není vnášet do výsledného souboru (fotografií) přebytečný patos; část skládající se z komponovaných portrétů by měla sledovat možnosti daguerrotypie jako svědka fyzicky přítomného konkrétním událostem, jejichž počátky ani konce nejsme jako diváci s to dekódovat, tedy opět téma, které se bytostně dotýká media fotografie, která sama o sobě neříká nic jiného, než toto bylo, která je pouhým sdělením bez kódu, jenž je jí dodán až ex post jejím usazením v kontextu.“

Kontextem je Ondřeji Přibylovi na jedné straně historie fotografie a na straně druhé aktuální přítomnost se všemi jejími protiklady a rychlostí, v níž se odehrává. Daguerrotypie dnes, jak autor nazval jeden ze svých textů, který nyní tvoří část jeho disertační práce, není v Přibylově podání melancholickým nebo nostalgickým gestem. Ve své podstatě je daleko spíše gestem kriticky podkopávajícím mnohé stereotypy týkající se fotografického média jak ho dnes chápeme tváří v tvář analogové a hlavně digitální fotografii. Daguerrotypie je totiž, jak dokládá tato expozice, fotografickým objektem (spíše než snímkem) neoddělitelným od svého obrazu. Binarita model – reprodukce zde totiž neexistuje. Znaky příčinnosti v Přibylově daguerrotypickém provedením nejsou výsledkem procesů mechaniky, ale subverzní magie.