Jedinečnost a reprodukce fotografického obrazu

Při uvažování o fotografii a především o využití fotografie jako uměleckého vyjadřovacího prostředku se nelze vyhnout problematice toho, co představuje originál fotografického obrazu pro diváka i tvůrce, jaký předmět za originál můžeme považovat, případně co znaky originálu skutečně vykazuje a jak tyto znaky definovat. Přičemž nedílnou součástí této úvahy musí být též otázka, jak se vnímání statusu originálu a jedinečnosti proměňovalo a proměňuje spolu s vývojem fotografické technologie. Zejména v těchto souvislostech se v následujících kapitolách snažím vymezit možnosti definování vlastností uměleckého média a zabývám se otázkou míry zahrnutí procesu vzniku uměleckého díla do díla samotného. A vzhledem k takto vymezenému tématu jsem považoval za účelné zvolit za jeden z referenčních či opěrných bodů svých úvah dřevní fotografickou technologii daguerrotypie, která právě takový bod může představovat jak na rovině technologické, tak na rovině uvažování o fotografii jako obrazovém médiu i o fotografii obecně, zvláště vzhledem k rezistenci daguerrotypie vůči mechanické reprodukovatelnosti a přímé hmotné souvztažnosti, kterou udržuje s objektem, jehož světelnou stopu zachycuje. Kniha je rozdělena do osmi víceméně samostatných celků, které nahlížejí vytyčenou problematiku z různých úhlů pohledu. V prvních dvou kapitolách jde především o historický kontext vynálezu fotografie a o její etablování ve světě umění, a to na pozadí proměn vnímání reality, jež byly s tímto vynálezem spojeny. Na tuto historickou sondu navazuje kapitola třetí, která na příkladu techniky fotogramu ukazuje složitost přesného určení místa a času vynálezu fotografie, včetně jeho definice, hlavně však různé přístupy k nakládání s médiem fotografie vzhledem k jeho vlastnostem. Ve čtvrté kapitole Fotografie a index se zabývám otázkou, nakolik fotografie je, či není zobrazením, a přistupujeme-li k ní jako ke znaku, pak jakým druhem znaku je a jaký prokazuje vztah ke svému referentu. Snažím se zde ozřejmit fakt, že fotografie je světelnou stopou svého referentu, a jako taková má vlastnosti tomu odpovídající – vlastnosti stopy. Tyto vlastnosti považuji pro médium fotografie za určující, bez ohledu na to, zda jsou v užití konkrétních fotografií zohledněny, či nikoliv. Pátá a šestá kapitola se zabývá pojetím originality a reprodukce v souvislosti s autonomií fotografického obrazu, což rozvíjí kapitola sedmá, v níž se pokouším nalézt hranice mezi kopií a falzem v technologickém prostředí fotografie. Konečně osmá kapitola Daguerrotypie dnes může posloužit jako jakési shrnutí kapitol předchozích uvedením závěrů z nich vyplývajících do souvislosti s konkrétními a specifickými vlastnostmi fotografického obrazu zhotoveného technologií daguerrotypie a jeho srovnáním s některými dalšími fotografickými technologiemi.