Petr Vaňous k výstavě Tunelové vidění

Ondřej Přibyl se od svého absolutoria fotografického ateliéru na pražské VŠUP (UMPRUM) profiluje jako výrazně experimentující umělec, prověřující oblast fotografického výrazu v jeho primárním esteticko-dokumentárním založení i v relaci jeho reprodukční „užitnosti“. Médium fotografie autor spojuje s průzkumem lidské smyslové zkušenosti ve vztahu k času a paměti. Zásadním tématem se mu stává jevová podstata předmětného světa, který lze vnímat buď intencionálně a identicky, nebo naopak jako cosi ne-identického, odosobněného a odcizeného, co opakovaně probouzí zásadní otázky spojené se základními orientačními principy lidské zkušenosti.

Autor svou prací rozlamuje percepční stereotypy, konvence a automatismy, aby určitými procesy (např. de-kontext, materiálové a měřítkové varianty) rozšířil mentální i zorné pole toho, co nazýváme předmětností (včetně procesů spojených s jejími konstitučními předpoklady). V těchto konceptuálních modelech, jež předcházejí finální díla, je potom možné dotýkat se i těch rovin věcnosti, které zákonitě komplikují svůj vlastní zažitý status a určitými postupy negace objevují a vyjevují jiné empirické souvislosti a třeba i mystifikující asociace. Především se tu důsledně přemazává měřítko zkušenosti. Podobně tu autor nechává prostor pro rekonstrukční paměť, jež neustále kompenzuje to, co člověk momentálně nevidí, tj. odvrácené strany předmětů a figur. Táže se po relacích povrchu a jádra při rozlamování kamene či porcování masa. Co zachycuje daguerrotypie vysílače či radaru? Povrch architektury technického objektu, nebo i jeho „neviditelnou“ funkci? Právě otázky vztahu mezi „viditelností“ a „domýšlením“ objektu jsou pro dílo Ondřeje Přibyla klíčové.

Výstava nazvaná TUNELOVÉ VIDĚNÍ odkazuje na limity, v nichž se lidská smyslová zkušenost přirozeně pohybuje, ale i na limity a mystifikace, které vytváří a zmnožují všudypřítomné reprodukční mechanismy a jejich akcelerátory (například digitální fotografie, sociální sítě ad.). TUNELOVÉ VIDĚNÍ předpokládá „nekompletního diváka“. Rýsuje se tu určitá hranice či rozhraní, které signalizuje problematické komplexní vnímání celku, jenž se vzhledem k uspořádání světa vždy jeví pouze z určité perspektivy, a to perspektivy zároveň fyzikální, materiální, ale také časové či spíše dočasné (řekněme konstelační). Všechna tato kritéria jsou tu znovu odhalována jako podmínky „věcných stavů“. Ondřej Přibyl přistupuje k fotografii jako k materiálnímu stavu, který je výsledkem či předpokladem „procesu“, jejž lze vnímat také jako „událost v čase“ (tu lze pouze reflektovat, nebo cíleně konstruovat!). A tou je i samotná autorova tvorba, kterou nelze ze zkoumaného pole vyčlenit, nýbrž je nutné vstupovat do zkoumaných fenoménů a jejich situovanosti s plným vědomím statusu pozorovatele a s kritickým hlediskem k jeho dosud nevyužitým možnostem, jež pokud nebudou zviditelněny, zůstávají nepostřehnutelné. V neposlední řadě jsou díla Ondřeje Přibyla ale také poctou rozmanitosti jevové krásy, tomu co smyslově utváří a prohlubuje naši estetickou percepci.