Aleš Roleček k výstavě Stopy, okraje

Úvodní slovo Aleše Rolečka k výstavě Stopy, okraje v galerii NoD, 3.7. 2006

Na konci středověku, v oné době, která bude nazvána jeho podzimem, se v mnoha proměnách tohoto období objeví také pozoruhodný posun v malířství. Doposud hlavní námět, dříve tak jasně umísťovaný do středu obrazu a vždy dominující svou velikostí, se poznenáhlu zmenšuje, posouvá do stran a doplňuje mnoha podrobnostmi, které často až v matoucí skrumáži zastírají hlavní námět. A zvláště jeden detail, totiž to, co se odehrává na dříve jen marginálních, obvykle pouze ornamentálních okrajích, stojí za povšimnutí. Příroda. Rostliny, kameny, bytosti zvířat. Dříve doplněk a nyní zcela svébytná skutečnost žijící sama sebou a jakoby nepotřebující již ničeho a nikoho dalšího. A celá tato skutečnost je nakonec ještě zvýrazněna oněmi zvláštními sokly a prahy architektonických detailů v neutrálním šedivém odstínu, které jsou za tyto objekty postaveny nepochybně proto, aby detaily právě na tomto pozadí mohly vyniknout.

Když prohlížím Ondřejovy fotografie napadají mě právě tyto věci a tato srovnání a myšlenka, že z podobného se rodí i jeho zobrazení a výběr skutečnosti. Je to vlastní svět okraje světa hlavního námětu, jako tomu bylo v oné výše popisované době. Ale jistě se nejedná o opakování či o reprodukci. Symbolická hodnota pozdně středověkých obrazů snad není vždy zcela jasně čitelná, přesto však o ní nepochybujeme, ale zde na těchto obrazech jsem často velmi zmaten. I když neočekávám žádný ikonologický poukaz, přesto se téměř nikdy neubráním otázce: Proč? Je možné, že ke mně někdo hovoří jazykem, kterému vůbec nerozumím? Nemám žádný slovník tohoto obrazového jazyka, klíč ani vzorec, abych ho rozkryl . Jistě, lze namítnout, že takto pokoušet moderní umění nelze. V čase, kdy se sebou nic nesouvisí, lze opravdu psát pouze o tam, jak nic nelze.

A přesto se lze pokusit, přiblížit skrytým i zjevným významům, zvláště pro toho, kdo nevěří v nic. Ondřejovy fotografie zachycují dvojí zkušenost s oněmi okraji světa a mají svou harmonii- jestliže rozumíme tomuto výrazu v jeho původním významu, jako způsobu jak uspořádat věci do vzájemného souladu - mrtvolka zajícova na bělostném sněhu je až estétsky souladná a zmačkaný igelit v trávě se svou náhodně vytvořenou tváří má význam symbolu a rozhodně nelze říci, že nic nezobrazuje. A tak jistě by bylo možné postupovat od fotografie k fotografii a číst a luštit mnohovýznamy a hledat estetiku, která asi nechce být estetická. Tedy jistě ne tak jak se jí rozumělo dříve. Proč se vyhledávají témata takové rozpadlosti a odpadky se ze stok přesunuly na hlavní osu pozornosti? Vyzvětšované a naaranžované smetí je představeno tak jako dříve solitér krásy. Proč to, co by vlastně mělo zmizet, se mi předkládá k patření a to, co bych raději neviděl, odstranil z pohledu svých očí, nemůže zemřít a ztratit se?

Ale je zde ještě jedna podoba estetiky a harmonie. Bělostná čistota prázdnoty, která se blíží tušové malbě nebo onomu Breughelovu obrazu, který bývá obvykle jmenován jako Návrat lovců ve sněhu. Několik větviček zmrzlého šípku v popředí kompozice se jeví tak blízkých suchým stéblům čárujícím sněhem na několika fotografiích a tak podobných tečkám, šmouhám a vlasovým tahům čínského štětce. Lze i tady napsat onu větu charakterizující obrazy z východu: prázdné je důležitější než plné? Ale i tak nepodobná polozetlelá žebírka v závěji a hrozivě mrtvá patologická kost. Zmar prokvétající čistotou je nakonec stejně znepokojující, matoucí jako vše předešlé. Nejistě pojmenováváme věci, protože se neodvažujeme jim dát trvalá jména a posunuté významy nás nutí číst kdesi na okrajích. Snad z této skutečnosti se rodí podoby Ondřejových fotografií.